Váš hrdina Milan Weiner byl šéfem zahraniční redakce Československého rozhlasu, kde podnikal k nelibosti vedení různé nevídané kroky, které vedly jak k lepšímu kontaktu s posluchači, tak ke snaze o vysílání co nejobjektivnějších zpráv. Co vás osobně na té postavě zaujalo?
Ano, hrdina, to jste řekla přesně. V mých očích jím je. Milan Weiner byl fascinující osobnost s naprosto přirozenou autoritou a já k němu vzhlížím jen s nekritickým obdivem. Byl to vynikající a velmi odvážný novinář, manažer a vizionář. Je evidentní, že pražské jaro by bez Milana Weinera nebylo takové, jaké bylo. Byl to skvělý a milovaný šéf. BOSS, jak ho v redakci Československého rozhlasu s láskou přezdívali. Okamžitě po jeho nástupu dokázal ze skupiny skvělých novinářů, kteří však trochu podléhali jisté soutěživosti a solitérství, vytvořit jeden sourodý a perfektně fungující tým. Rozhlas s jeho nástupem získal úplně novou – efektivnější dynamiku.
Najednou tu byla rychlá, moderní a kritická novinařina na úrovni, která se snažila posluchače přesvědčit o tom, že je možné myslet a nahlížet na svět svobodně a kriticky. V kontextu doby to působilo jako zjevení.
Po 20 letech temna tu najednou byl Československý rozhlas, který v čele s Weinerem směřoval posluchače k demokratickému smýšlení. Rád bych ještě zmínil dvě vzpomínky na Milana Weinera z doby, kdy byl v Osvětimi a v Buchenwaldu. Uprostřed toho šílenýho a beznadějnýho pekla chodí po táboře vysoký, šedovlasý Žid, který svou výškou přitahuje pozornost mrňavých dozorců tím, že ho často surově zbijí a on se vždy z toho bláta zvedne a motivuje ostatní vězně nezničitelným optimismem a větou: „Dočkáme se svobody.“
Ta druhá vzpomínka popisuje, jak se Weinerovi a několika dalším vězňům podařilo na konci války uprchnout z pochodu smrti. V nestřeženou chvíli se najednou rozeběhli proti příkré lesní stráni, což se vzápětí ukázalo jako špatná volba – objevil se totiž jeden z nejtvrdších dozorců, rottenführer Hack. Skupinka se chtěla otočit a vrátit, což by byl jejich konec. Weiner ale zavelel: „Žádný sraní, jde se dál!“ Mávnutím ruky a se slovy: „Auf Wiedersehen nach dem Krieg, Herr Rottenführer,“ se rozloučil s konsternovaným esesákem. Díky tomu přežili. Tohle myslím vystihuje Milana Weinera naprosto přesně.
Milan Weiner byl nejen odvážným novinářem, ale také vzorem či legendou pro spoustu lidí, protože rozhlas byl nejpopulárnější a nejdostupnější médium. Jak jste k jeho ztvárnění přistupovali, čerpali jste hodně z pramenů či od pamětníků, šlo hlavně o historickou věrnost?
Tohle je otázka, na kterou neumím moc odpovídat. Je to zvláštní chemie pocitů, kterou se snažím do sebe vstřebat. Samozřejmě sběr materiálů je důležitý. Přečetl jsem nějaké texty, stáhl jsem si diplomovou práci o Milanu Weinerovi, hodně jsem poslouchal vzpomínky jeho kolegů a spolupracovníků. Taky jsem dost poslouchal záznamy jeho vysílání.
Pokud jde o historickou věrnost fyzické podobě, tam jsme přesní nebyli – Milan Weiner jednak neměl knír a měl několik řečových vad. S režisérem Jiřím Mádlem jsme se shodli na tom, že je nebudeme kopírovat, to je vždy tenký led a myslím, že bych to ani neuměl.
Spíš jsme se snažili zachytit jeho vnitřní energii. Asi nejsilněji na mě zapůsobil Weinerův hlas z nahrávky, která byla pořízena v nemocnici krátce před jeho smrtí. Mluví na ní o lásce k západoněmeckým přístavům, parníkům a k jisté námořní romantice, která jakoby zastupovala jeho touhu po svobodě. Hlas z té nahrávky, ta zvláštní křehkost a něžnost mě vždy spolehlivě rozpláčou.
Vlny se na dobu 60. let dívají pozoruhodnou, nečernobílou optikou a ukazují nejen statečnost členů zahraniční redakce Československého rozhlasu, ale také složité morální volby, které nemají jasná řešení. Sám jste hrál v řadě historických dramat, překvapil vás nicméně scénář Vln něčím, co třeba v tuzemském kontextu chybělo?
Každý film, který vzniká s takovým nasazením a pracovitostí, je z mého pohledu jedinečný, ta tvůrčí atmosféra na place byla naprosto úžasná a strhující. Scénář se mi moc líbil hned na první přečtení. Je tam znát Jiřího preciznost a dlouholetá příprava. Myslím, že zpráva, kterou film nabízí, je v dnešním kontextu velmi nosná a důležitá. A myslím, že to, jak se ve filmu pracuje s dobovými materiály, jsme v tuzemském kontextu taky ještě neviděli.
Zdroj: Bontonfilm
