Rozhovor s Jiřím Mádlem

Film je inspirován skutečným příběhem skupiny novinářů mezinárodní redakce Československého rozhlasu a jejich odhodláním přinášet nezávislé zprávy za každou cenu. Do kin film vstoupí 15. srpna, zatím přinášíme sérii rozhovorů, z nichž první je s režisérem filmu, Jiřím Mádlem.

Vlny jsou vrstevnatý snímek. Mimo jiné nabízejí detailní vhled do napínavé a progresivní práce tehdejší rozhlasové Redakce mezinárodního života, ale jde také o komplexní pohled na dobu. Byl u vzniku námětu právě zájem o rádio?

Prvním popudem byl zájem o lidi v redakci. Zaujala mě kapitola v Souborné historii Československého rozhlasu, na jejím základě jsem si koupil biografii Věry Šťovíčkové, Jana Petránka, postupně se to scházelo. Celé mládí jsem vlastně uvažoval jen o dvou povoláních: buď diplomat nebo novinář. V té zahraniční redakci se alespoň pro mě obojí spojovalo. Když jsem se potkával s pamětníky, tak aniž bych věděl, kudy se vydám, nejcennější pro mě bylo, jak vyprávěli o pražském jaru a o okupaci. Přišlo mi, že je to dost v kontrastu s tím, co o té době vídáme nebo slýcháme. Líbila se mi jejich neporažená nálada, byly to výpovědi vítězů. Vůbec si nepřipouštěli, že by někdo nad nimi nějakými tanky a represemi vyhrál. A že by oni prohráli tím, že pak přišli o zaměstnání apod. 

Takový ten rozdíl mezí tím kultivovaným světem evropským a tím primitivním ruským. Fascinovalo mě to natolik, že jsem zatoužil přenést ten pocit i na diváky.

Váš snímek nevidí věci černobíle, naopak ukazuje tehdejší složité morální volby. Chybí tu podle vás takový pohled na minulost?

Myslím si, že se to zlepšuje, aspoň co se týče pohledu zpět. Černobíle naopak nálepkujeme, když někdo něco vysloví o dnešku. Je to téma, kterým se zabývám delší dobu. Už ve filmu Na střeše jsem měl jako hrdinu bývalého komunistu, kterému jsem chtěl dát jakousi druhou šanci. Tentokrát mě zaujalo, jak takřka všichni říkali:

Myslím, že to slovo díky spoustě filmů, včetně těch, které jinak považuju za dobré, získalo nádech jakéhosi eufemismu, působí komicky. Nechtěl jsem, aby rušilo. Nakonec tam občas padne, ale častěji při oficiálních záležitostech. Najednou rozdíl mezi oslovováním soudruhu a pane získal svou roli. Říkat někomu „pane“ budilo důvěru. Také jsem nechtěl, aby se ve filmu kouřilo, jsou tam sice popelníky, ale nikde se nekouří. Mně tím ten film hrozně zestárne a chtěl jsem, aby napojení na hrdiny bylo absolutní, abyste měli pocit, že tam s nimi jste tady a teď. A že jejich doba je ta vaše.

Vlny mají velmi dynamické tempo, místy jde o špionážní podívanou s až thrillerovými prvky. Kde jste hledal inspiraci?

Já jsem měl dva takové hlavní referenční zdroje. Jednak německý film Barbara, ale tou největší inspirací, a odkazuju k tomu zcela otevřeně, bylo americké Argo. Také tu jde o skupinu, která musí něco dokázat a čelit při tom přesile. A když jsme s kameramanem Martinem Žiaranem konzultovali vizuální stránku, tak se nám Argo stále vracelo. Líbilo se nám, jak se tam po chvilce ztrácí pocit, že sledujeme „dobovku“. Je moderně, současně natočené, jen se odehrává v dobových kulisách, používají se drátové telefony a podobně. Toho jsem chtěl také dosáhnout. 

Myslím, že to slovo díky spoustě filmů, včetně těch, které jinak považuju za dobré, získalo nádech jakéhosi eufemismu, působí komicky. Nechtěl jsem, aby rušilo. Nakonec tam občas padne, ale častěji při oficiálních záležitostech. Najednou rozdíl mezi oslovováním soudruhu a pane získal svou roli. Říkat někomu „pane“ budilo důvěru. Také jsem nechtěl, aby se ve filmu kouřilo, jsou tam sice popelníky, ale nikde se nekouří. Mně tím ten film hrozně zestárne a chtěl jsem, aby napojení na hrdiny bylo absolutní, abyste měli pocit, že tam s nimi jste tady a teď. A že jejich doba je ta vaše.

Pro vykreslení atmosféry pracujete také s dobovými záběry, které neplní jen ilustrační roli.

Chtěl jsem, aby náš film byl blockbuster, evropský bloc-kbuster. A některé scény by nešlo zafinancovat. Mrzelo by mě, kdyby z filmu o událostech takového významu byla jen komořina, chtěl jsem, aby snímek měl jistou velikost – hlavně v té druhé půli, kdy se děj trochu mění. Měli jsme štěstí a dali jsme si s tím obrovskou práci. Dozvěděl jsem se, že jakýsi mladý Španěl přivezl do České televize záběry svého otce kameramana, který byl tehdy v Praze. A ty záběry byly nejen barevné, ale také kvalitní díky tomu, že šlo o práci profesionála. Pídili jsme se ale také po dalších zdrojích, které třeba dosud nebyly zdigitalizované. 

A pak přišla ta poměrně drsná práce se těmi kvanty probrat a najít to, co by se mohlo použít. Tehdy mi došlo, že by to mohl být docela velký film i bez nutnosti dané scény rekonstruovat. Barvení a post-produkční práce na tom sice byly také drahé, ale ne tak drahé jako zapálit Prahu.

Překvapilo vás něco během rešerší, třeba na svědectvích pamětníků?

Obecně především to, jak si pamětníci stejné události pamatovali jinak, někdy to bylo dokonce v rozporu. Jako autor najednou stojíte před rozhodnutím, jak zůstat co nejetičtější, a zároveň chcete vyprávět co nejlepší příběh. Když jsou ve sporu nejen pamětníci, ale i historici, musíte to odvážné rozhodnutí nakonec učinit sami.
 

Byla to dosud největší filmařská výzva?
 

Určitě kvůli tomu, jak velký je to film, kolik stál, jak dlouho trval vývoj. Ale co se týče nějakých odvážných kroků, tak je to myslím srovnatelné s prvním filmem. To byl možná ještě o kousek větší krok.

Ztotožňoval jste se s hlavním hrdinou Tomášem, který při nelehkých rozhodnutích upřednostňuje rodinu? Jeho jednání je pochopitelné, přitom bývá běžné takové činy odsoudit.

Myslím, že je to dokonce hlavní téma toho filmu. Při psaní jsem byl zcela v jeho mysli. Chtěl jsem, aby hybatelem děje byl někdo, kdo nepatří k elitám. Chtěl jsem ukázat, že podobné volby se týkaly každého. Původně jsem psal scénář bez ambic ho režírovat. 

Ale jednak čas plynul a představitel Tomáše by měl být přece jen o trošku mladší a pak je to taky extrémně náročné režírovat takovou kládu a ještě v tom hrát. Velmi brzo mi došlo, že půjde buď jedno, nebo druhé.

Zdroj: Bontonfilm