Pro Draguna to byla příležitost, na kterou čekal od třinácti let – možnost stvořit nejen performanci, ale i vlastní kariéru velkého divadelního režiséra. Od té chvíle se rozběhl proces, v němž se hranice mezi uměním a amatérskou psychoanalýzou začaly nebezpečně rozmazávat. Aktéři se musejí obnažovat až na dřeň, sahat do svých dětských snů i nejhlubších strachů. Dragun přitom celý proces natáčí, archivuje a obsesivně analyzuje, aby mu nic neuniklo. Výsledkem je inscenace, která vznikla ze záznamů, rekonstrukcí, screen recordingů i živé akce. ALEX je dílem na pomezí dokumentu a performance, je zároveň záznamem tvůrčího procesu i radikální úvahou o smyslu divadla dnes.
Hned v úvodu inscenace Alex se hovoří o prvotním impulsu k jejímu vzniku, tedy smsce, která ti přišla od téměř neznámého člověka. Jak se v průběhu příprav a realizace proměnil váš vztah?
Samozřejmě se proměnil naprosto zásadně, protože na začátku jsme se téměř neznali, ale pak jsme spolu strávili téměř dva roky života, kdy jsme si hlavně povídali – právě rozhovory podle mě dokážou vztah asi nejvíc změnit, prohloubit.
Celý proces natáčíš, jakou pro tebe video plní funkci – dokumentační, analytickou nebo už inscenační? A mění se při editaci význam materiálu?
Dokumentární video, které mě především zajímá, je v kontextu divadla dost zajímavý nástroj, diametrálně odlišný. V divadle se tradičně fabuluje, vymýšlejí se nějaké konflikty, témata, píší se dialogy, aspoň já se jsem to takhle od svých 15 let vnímal. Oproti tomu dokumentární video najednou dává možnost témata spíše hledat, čekat na ně a v momentu, kdy se to nějak postaví do konstelace s divadlem, vzniká velmi fascinující dynamika. Divadlo samo o sobě asi není úplně nejlepší observační médium, v divadle je potřeba ukazovat, ne observovat, ale společně to dost dobře funguje. Použití dokumentárního videa pro mě navíc bylo řešení toho, jak se vyhnout standardním divadelním textům. Já jsem totiž nikdy nedokázal napsat takový text, jaký jsem si představoval. Pamatuju si, že první moment, kdy jsem začal pracovat s dokumentem, byl pro mě zlomový.
V inscenaci pronikáš do dětských snů a strachů, do jaké míry pracuješ s vlastním autobiografickým materiálem a jak moc je Alex konstruovaný versus autentický?
Myslím, že Alex má hodně autobiografickou páteř, že v celé první části jsem jen já sám a po celou dobu je tam neustále připomínán můj pohled na věc, a to, že já jsem ten, kdo drží kameru. Takže v tomto smyslu je to určitě velmi autobiografické. Když je člověk v nějakém procesu dva roky, tak ať chce, nebo ne, nemůže zůstat jenom v pozici pozorovatele, stává se v celé té situaci hodně angažovaným. I po emocionální rovině.
Jsi zároveň frontmanem kapely Berlin Manson, jakou roli hraje hudba a zvukový design v inscenaci Alex a co bys doporučil divákům vnímat především?
Divákům bych doporučil při představení vnímat hlavně to, co se v něm říká. A co se týče hudby – hudba v divadle je mým obrovským trápením, proto se v tomto případě o hudbu stará můj mladší bratr Oliver. Pro mě je opravdu náročné uvažovat o hudbě v divadle. Mám pocit, že lidé právě proto, že hraju v kapele, občas čekají, že moje věci budou silně postavené na zvuku, ale není tomu tak. Mám pocit, že jsou spíš postavené na mluvené řeči.
Adam Dragun
Režisér a autor Adam Dragun Studoval na Univerzitě Karlově, Akademii Sztuk Teatralnych a na DAMU. Absolvoval režijní stáž ve varšavském divadle Nowy Teatr. K jeho divadelním a filmovým projektům patří Naposled, kdy byli moji rodiče v Komuně Varšava (Komuna Warszawa, 2022), Prcat (P*AKT, 2024), Repríza (Uhol 92, 2024) a Alex (Archa+/ Batyskaf, 2025). Ve své práci kombinuje syrovou dokumentární estetiku, kanonickou literaturu a sebeironizující rekonstrukce vlastních tvořivých procesů. Zpívá v kapele Berlin Manson.
✍ ˙✧˖°📷 Simona Andělová
