Pod hlavičkou Archa+ se pod taktovkou Štěpána Kubišty rýsuje odvážnější, mladšímu publiku otevřená tvář divadla - a právě o této proměně, prvních zkušenostech a plánech pro sezónu 2025/2026 jsme si povídali. Kubišta zdrženlivě bilancuje první sezónu, přiznává, že je na hodnocení brzy, a zároveň odkrývá „špeky“ nové sezóny: autorský Alex Adama Dragúna i horor 50 démonů čtverečních Adiny Šulcové. Rozhovor zkoumá jeho vztah k divákům, roli angažovanosti v kultuře i to, jak se v jeho životě prolínají divadlo, řemeslo a každodenní zájmy.
Jak hodnotíš své dosavadní působení v ARŠE+? Splňuje tvé představy/ambice/vize, se kterými jsi sem přicházel?
Je to zvláštní, ale špatně se mi na to odpovídá, špatně se mi to hodnotí. Dělám projekt, který je pro mne v mnohém nový. Nemohu jej s ničím srovnat. Ohodnotit by nás tedy měli ti, pro které to děláme. Máme spoustu pozitivních ohlasů, zároveň ale vidím milion věcí, které můžeme dělat lépe. Zároveň myslím, že je na hodnocení ještě brzy. Máme za sebou první sezónu. Po druhé to hodnocení už bude mít nějakou relevanci. Zeptejte se mě v červnu příštího roku a řeknu vše.
Můžeš představit novinky a „špeky“ v nové sezóně 2025/2026?
První premiéra je autorské dílo Adama Dragúna s názvem Alex. Adama vyzval nejmenovaný respektovaný dramaturg ze Slovenska, aby mu pomohl najít opětovný smysl v jeho práci. Adam roztočil před dvěma lety kolotoč své amatérské psychoterapie divadlem s výsledkem, který uvidíme v listopadu. Věřím, že divadlo umí uzdravovat, ale znám více případů, kdy divadlo zasahuje opačně. Jsem sám zvědav, jak skončí nebohý Alex. Druhou premiérou sezóny bude 50 démonů čtverečních autorky a režisérky Adiny Šulcové. Jak název napovídá, bude to horor. Koukám, že dost možná budeme mít hororovou sezónu.
Zajímá tě „zpětná vazba“ od diváků? Bavíš se třeba po akcích s návštěvníky?
Asi bych měl změnit zaměstnání, pokud by mě nezajímala. Zajímá a někdy na ni i dám.
Jak vnímáš roli kultury ve společnosti? Měla by být spíše pro zábavu nebo angažovaná nebo pro každého něco?
Kultura má obrovskou moc. Ukázala to třeba poměrně nedávno doba covidová. Umělci a tvůrci hned po lékařích snad nejvíc zachraňovali zdraví, hlavně to psychické. Kultura umožní člověku odpočinout si od denních starostí. Sám ale vidím jako její významnější roli právě v její angažovanosti. Vadí mi tak bojkot umělců, kteří vkládají do svých projevů názor na současné konflikty, vadí mi, že bezpečností experti opatřují vulgárními příměry umělce stavící se za trpící v Gaze a před soudem se zaštiťují svobodou slova. Dřív lidé chtěli od umělců slyšet extrémní názory. Teď je hromadně umlčují formou „cancel culture.“
Jak často chodíš za kulturou jinam než do domácí ARCHY+? A stane se ti někdy, že z představení odejdeš v půlce?
Jsem bohužel typickým příkladem toho, že kdo pracuje v divadle, má málo času chodit do divadla. Nicméně chodím, ale rád bych chodil víc. Z představení neodcházím. Pokud mě nezaujme, koukám se na světla, kostýmy, výpravu nebo si jen představuji, proč to představení vzniklo a za jakých podmínek. To se dá pak vydržet leccos.
Co můžeš doporučit k vidění kromě akcí v ARŠE+?
Rychlý trojvýstřel: Dekkadancers: Racek, Veselé chvíle: Triomphez, Minor: Černý partyzán.
Vím, že ses podílel na vzniku představení Má vlast, na čem dalším ještě pracuješ, vedle tvého působení v ARŠE+?
Poslední měsíce se intenzivně věnuji ve veškerém volném čase pomocným pracím v rozličných řemeslnických disciplínách. Platové ohodnocení pracovníka v divadle tvoří zlomek ohodnocení průměrného řemeslníka. Abych nevydělával tři dny na jeden den zjednaného řemeslníka, stávám se jím sám a významně tím urychluji a šetřím rekonstrukci venkovské nemovitosti.
Dokážeš se vcítit do současných náctiletých, cílové divácké skupiny ARCHY+? Jaký bys byl dnes teenager?
Nevím, zda vcítit. Ale snad je dokážu poslouchat. Já bych byl rád takový teenager, kterým jsem byl. Bez sociálních sítí, Netflixu a dalších vymožeností současného světa jsem byl člověk, který měl mraky času dělat všechno možný. S kamarády jsme si založili divadelní soubor, hráli v kapelách, vydávali časopis, demonstrovali, zajímali se o politiku, jezdili furt na hory. Zdá se mi, že jsme snad měli i míň školy. Ale nejsem si tím zcela jist.
Zvládáš kromě kultury ještě nějaké jiné zájmy? Sport, cestování?
„Miluju běžky“ je heslo, které se snažím už dlouhá léta vštípit svým dětem a jsem jen částečně úspěšný. Pro mě ale platí. Pak snowboard a teď jsem se po čtyřiceti letech vrátil k tenisu. Slovo vrátil se dá z předchozí věty vypustit Z časového hlediska je mým největším koníčkem provozování podniků s kamarády. Přístav, Hradby, Fuchs. Sedíme po večerech, někdy u toho hrajeme karty a vymýšlíme, jak toto sociální podnikání v kultuře a gastronomii pojmout, je to fajn.
Jakou zemi by sis přál pro své potomky?
Takovou, aby se v ní cítili a skutečně i byli v bezpečí. Zároveň ale aby je takové prostředí nečinilo lhostejnými k aktuální situaci. Zemi, kde mají všichni rovné příležitosti. Nikoli americký sen, ale evropská rovnoprávnost. Zemi, kde nebudou muset dát ¾ svého platu za bydlení a kde jim vládnoucí politici nebudou tvrdit, že za drahotu mohou ekologičtí aktivisté a Green Deal.
