Olmo Omerzu patří k nejzajímavějším hlasům současné české kinematografie. Režisér slovinského původu, který svou kariéru buduje v Praze, se ve svých filmech opakovaně vrací k tématům rodinné dysfunkce, jazykové i kulturní identity a morálních dilemat každodenního života. Jeho nový film Nevděčné bytosti – příběh rozpadající se rodiny, nemocné dcery a rodičů ochotných překračovat vlastní hranice – měl úspěšnou světovou premiéru na festivalu v San Sebastiánu a od té doby sklízí uznání na festivalech po celém světě. Před uvedením filmu do českých kin jsme se Olma Omerzu zeptali na to, co ho k tomuto námětu přivedlo, jak pracuje s herci i co pro něj znamená točit filmy v jazyce, který není jeho mateřským.
Všechno to začalo jednoduchou, ale znepokojivou otázkou: jak daleko by rodiče zašli, aby zachránili své dítě? Lidé často sahají po zkratkách, místo aby se postavili realitě svých vlastních problémů, i když jsou tyto zkratky postaveny na lžích. Tento postup, od nevinných bílých lží k nebezpečným formám manipulace, se stal páteří příběhu.
Další myšlenkou, která formovala film, bylo přesvědčení, že děti a rodiče se nikdy doopravdy a úplně neznají. Plně upřímný vztah mezi nimi je téměř nemožný. Existuje pro to mnoho důvodů, včetně rozdílů ve věku, mocenských dynamikách a rolích, které zastávají v životech toho druhého.
Z tohoto poznání vzešel nápad na některé z nejintimnějších scén ve filmu, jako je například sekvence zpráv. Jsou to okamžiky, kdy se rodiče ocitnou blíž své dceři než kdykoli předtím, nuceni konfrontovat její strachy a vznikající sexualitu, stejně jako pravdy o sobě, kterým se dlouho vyhýbali.
Chtěl jsem, aby struktura sledovala tento emocionální oblouk. Chorvatsko představuje pozastavenou realitu, okamžik letní lásky, prostor, kde se vše zdá lehčí a otevřenější. Tón se však postupně ztmavuje a tato transformace se zesiluje, jakmile se příběh vrátí do České republiky. Důležité pro mě bylo najít prvky, které spojují tyto dva atmosféricky odlišné světy. Klíčem se stala sdělení, která se objevují v prázdném kempu a na prázdných místech paměti.
Zprávy nejsou jen zápletkou. Jsou jako deník, přímá cesta do Klárčina vnitřního světa. Když rodiče začnou psát jako její přítel, tytéž zprávy se stanou zkresleným odrazem jejich vlastního vztahu. Beru je téměř jako součást krajiny, promítané na Jaderské moře a nesené hlasem. Neexistují ani jako vzpomínka, ani jako flashback, ale jako fiktivní prostor lží a intimity.
Film se pohybuje mezi různými estetikami a kombinuje prvky různých žánrů. Baví mě hrát si s tónovými posuny, protože příběhy, které mě zajímají, často obsahují zcela přirozeně drama promíchané s momenty komedie, absurdity, nepohodlí, a dokonce i nádechem thrillerového napětí. Film se nemusí omezovat na jeden zakódovaný styl nebo žánr, aby působil uceleně. Nejvíc mě zajímá, když tyto kontrasty vycházejí ze samotného materiálu. Pokud jsou již zakotveny v jádru příběhu, naším úkolem spolu s kameramanem Kryštofem Melkou je, jednoduše je věrně dodržovat. Proto jsem také požádal Kryštofa, aby byl přítomen během zkoušek, kde často procházím improvizacemi a někdy přetvářím materiál scénáře na základě toho, co se v daných okamžicích objeví.
Pro mě byla klíčová autenticita. Obsazení bylo zásadní, protože jsem potřeboval, aby diváci uvěřili, že tito čtyři lidé skutečně sdílejí společný život. Vzhledem k tomu, že herci pocházeli z různých jazykových prostředí, i způsob, jakým v rámci své dvojjazyčné rodinné dynamiky přecházeli mezi jazyky, mohl realismus buď narušit, nebo prohloubit. Zkoušky se tak staly prostorem pro budování skutečného pocitu intimity. Trávili jsme čas zkoumáním vztahů, improvizací a nechávali jsme přirozeně vystupovat malá gesta, soukromé rytmy a nevyslovené napětí.
Během zkoušek jsem se zaměřil na improvizace, které zkoumaly momenty jemného nepohodlí ve scénách scénáře. Věřím, že to, co vyvolává neklid, je často to, co diváky nejhlouběji spojuje s jejich vlastní zkušeností. Okamžiky nepohodlí mohou otevřít prostor pro sebereflexi, pro zpochybňování vlastního chování a morálních hranic. Pro mě je to silné, protože to diváky vybízí, aby se tiše zeptali sami sebe: „Co bych udělal já na jejich místě?“
Jeho postava mi umožnila prozkoumat formu sociálního násilí, které je tiché, ale velmi přítomné. S Denisem se od samého začátku zachází blahosklonně, jako s někým, kdo doopravdy nepatří do žádné rodiny, ani do své vlastní, natož do Klářiny. Chtěl jsem vytvořit postavu, která je ambivalentní a plná rozporů. Nějak tajemná, charismatická svým drsným a neuhlazeným způsobem, snadno souditelná, ale zároveň těžko doopravdy pochopitelná.
Věřím, že při vytváření postav, které nesou určité tajemství, je klíčové být co nejkonkrétnější v práci s herci i na place. I když film nakonec nechává prostor pro nejistotu, musíme znát odpovědi během zkoušek a před natáčením. Takže jsme se museli sami rozhodnout, zda Denis zabil svého otce, či nikoli. A bez ohledu na odpověď je důležité najít způsob, jak postavě porozumět, i když s jeho jednáním z morálního hlediska nesouhlasím. To platí pro každou postavu ve filmu. Nejhorší, co můžeme udělat, je soudit je, aniž bychom se nejprve pokusili pochopit jejich okolnosti, situaci, ve které se nacházejí, a možnost, že možná ani nejsou schopni vidět lepší volby.
Podezření, že Denis by mohl být nebezpečný, že by mohl být dokonce spojen s vraždou, je záměrně ponecháno nevyřešené. Nezáleží mi na odpovědi, ale na samotných pochybnostech. Otec je chycen mezi dvěma nemožnými impulsy: ochránit svou dceru tím, že Denise vyškrtne z jejího života, nebo ignorovat varovné signály, protože se Klára kolem něj zdá stabilizovat a začíná se cítit lépe. Svým vlastním, možná problematickým způsobem jí Denis pomáhá.
Toto napětí je pro mě zásadní, protože nás nutí konfrontovat se s nepříjemnou otázkou: jak daleko jsou rodiče ochotni zajít, aby zachránili své dítě, i kdyby to znamenalo lhát, manipulovat nebo překračovat morální hranice?
Začal jsem hledáním Kláry. Pro mě bylo důležité obsadit někoho, kdo netrpí poruchou příjmu potravy – stejným problémem, kterému Klára v příběhu čelí. Hledali jsme herečku, jejíž přirozený vzhled by mohl naznačovat křehkost, ale bez jakékoli souvislosti s poruchami příjmu potravy, protože to by mohlo být psychicky komplikované a dokonce traumatické. Její zdraví nesmělo být nikdy ohroženo.
Pro Dexe to byla její první hlavní role ve filmu. Totéž platí pro Antonína Chmelu, který hraje Klářina bratra Tea.
S Barrym Wardem, který hraje otce, jsem se setkal na filmovém festivalu v Karlových Varech, kam jsme byli pozváni do poroty. Strávili jsme týden sledováním filmů, trávením času společně a uvědomili jsme si, že nás fascinují podobná témata, sdílíme velmi podobné cítění a rádi bychom spolupracovali.
Barboru Bobuľovou, která ve filmu hraje matku, jsem znal z italských filmů. Barbora se do Itálie přestěhovala ve velmi mladém věku po dokončení studií a vybudovala si tam mimořádnou hereckou kariéru. Také jsem věděl, že prakticky nikdy nehraje v českých ani slovenských filmech, takže jsem byl neuvěřitelně šťastný, že se jí scénář líbil a roli přijala.
Trávili jsme spolu čas před natáčením, zkoumali vztahy, improvizovali a budovali důvěru. Téměř jako skutečná rodina, se všemi nevyřčenými napětími, trapným humorem a společnou historií, která s tím souvisí. Můj pracovní proces je úzce spjat s přípravou a zkouškami s herci, kde se hodně spoléhám na improvizaci. Tyto improvizace se často zaměřují na scény, které ve scénáři nejsou, ale jsou klíčové pro pochopení situace a psychického stavu postav.
Například rodina ve filmu je již na začátku příběhu, po rozchodu rodičů, rozpadlá. Nikdy se nedozvíme, jak se jejich rozchod odvíjel, přesto je to nezbytné pro definování dynamiky všech čtyř hlavních postav. Prostřednictvím série improvizovaných situací začínáme tyto aspekty konkretizovat. To hercům umožňuje mnohem hlouběji pochopit okolnosti postav, protože si tyto okamžiky zahráli a emocionálně je prožili.
Pracoval jsem s difúzním napětím sledováním lží. Jsou přítomny od samého začátku, ale jejich váha se neustále vyvíjí. Uvědomil jsem si, jak hluboce lidské lži jsou a jak lidsky postavy působí, když lžou. Příběh začíná malými, téměř nevinnými lžemi, například otec posílá uměle veselé fotografie z dovolené své bývalé manželce. Tyto rané lži se však pomalu rozrůstají v něco nebezpečného, když se rodiče začnou vydávat za zmizelého přítele své dcery prostřednictvím zpráv v naději, že ji udrží naživu.
Co pro mě bylo při psaní scénáře rozporuplné a morálně provokativní, byl fakt, že lži v tomto příběhu často vedou k reálným a efektivním výsledkům. Díky lžím se Klářin stav zlepšuje. Rodiče znovuobjevují blízkost, kterou už dávno ztratili. Všechno by se mohlo zdát téměř ideální, kdyby neustále nezapomínali na Tea, nejmladšího syna, osamělé a téměř neviditelné dítě v rodině.
I když postavy lžou, manipulují nebo dělají pochybná rozhodnutí, chci jim rozumět. Empatie neznamená souhlas. Znamená to ztvárnit jejich zoufalství, jejich rozpory a jejich lidskost. Tohle je film o lidech, kteří selhávají, ale je to také film o lásce, která je k selhání vede tak složitými způsoby.
Ve filmu se motiv ryby objevuje jako tichá metafora péče, zranitelnosti a vztahů v rodině, které jsou zároveň narušeny a zároveň drženy pohromadě díky Klářině poruše příjmu potravy. Je to také klíčový moment konfliktu mezi Denisem a jeho otcem, když mu otec přinese páchnoucí rybu a tou Denise udeří do hlavy. Ryba není jen jídlo; stává se symbolem něčeho, o co je třeba se starat, co je třeba připravit, sdílet, a dokonce i obětovat.
V hororově zabarvené scéně, kde Denis vykostí rybu, si všimne, že ho otec pozoruje, jako by si představoval, že by mohli být dalšími, koho zbaví kostí a odtrhnou od masa. Tento okamžik nakonec spojí rodinu v upřímné lži, v posledním jídle, které je na krátký okamžik spojí.
Pro mě je ryba zvíře, které působí, jako by pocházelo z jiného světa. Suchozemským živočichům rozumíme mnohem snáze než mořským tvorům, kteří se nám zdají vzdálení. Fascinují nás, ale zároveň se jich bojíme, stejně jako se bojíme hlubin oceánu, do kterých nemůžeme nahlédnout. Je to svět, který je nám cizí, plný zvědavosti a tajemství.
Ryba je vizuálně krásná, nepolapitelná, křehká a zároveň slizká, něco, čeho se zdráháme dotknout nebo držet v rukou. Nese v sobě všechny rozpory, které jsou přítomny ve filmu.
Ano, strávili jsme spoustu času přemýšlením o roli scén s jídlem ve filmu, protože je to tak přímo spojeno s Klářinou poruchou příjmu potravy. Jídlo ve filmu má zásadní, téměř doslovnou funkci, ale má také symbolický význam ve vztahu k postavám. V průběhu příběhu se způsob, jakým sdílejí, nabízejí nebo zadržují jídlo, stává odrazem jejich citových vazeb, jejich závislosti, jejich obav a nerovnováhy v rodině.
Líbila se mi představa rodiny, která je rozdělena nejen odloučením, ale i jazykem. Ani nesdílejí plynně stejný jazyk. Otec se trápí s češtinou, děti se v ní cítí dobře a matka mluví slovensky. Zajímala mě role mateřského jazyka, jazyka otce a vliv okolního prostředí. Denis, přítel, mluví lámanou angličtinou. Lámaná angličtina mě zajímá, protože je to nejuniverzálnější jazyk na světě, poetický a hudební ve své nedokonalosti.
Tato témata jsou mi blízká, protože žiji a pracuji na místě, kde jsem se nenarodil. Natáčím filmy v jazyce, který není mým mateřským jazykem, a s postupem let se můj vztah k oběma místům neustále mění. Stává se složitým, někdy i protichůdným, a nedokážu si jednoduše definovat vlastní pozici. Ale právě o této oblasti identity neustále přemýšlím a ve svých filmech stále více tíhnu k jejímu prozkoumávání.
Po absolutoriu pražské FAMU debutoval dramatem Příliš mladá noc, který měl světovou premiéru v sekci Forum na Berlinale a za které byl v roce 2012 na Cenách české filmové kritiky prohlášen za Objev roku. Rodinný film po premiéře na festivalu v San Sebastiánu v roce 2015 bodoval na mnoha festivalech, odvezl si například cenu za nejlepší umělecký přínos z Tokia a na Cenách české filmové kritiky byl oceněn za nejlepší film a nejlepší scénář. Film Všechno bude byl uveden mimo jiné i na IFF Toronto, má celkem 6 Českých lvů, včetně Lva za nejlepší režii a nejlepší film, a z hlavní soutěže na MFF Karlovy Vary 2018 pak Cenu za nejlepší režii. V roce 2021 byl v hlavní soutěži karlovarského festivalu uveden Omerzův Atlas ptáků.
