Benátky: Dwayne Johnson & Emily Blunt v The Smashing Machine - láska, závislost, ring

Proměna Dwaynea Johnsona

Viditelně dojatý svou první návštěvou v Benátkách a jedním z nejprestižnějších filmových festivalů na světě, Dwayne Johnson popisuje setkání s Markem Kerrem (který seděl v první řadě během tiskové konference) jako surrealistické a transformační. „Život Marka změnil naše životy, určitě ten můj. Tento film není o vítězstvích a porážkách, ale o tlaku vyhrávat za každou cenu a o tom, co se stane, když se to nepodaří,“ vysvětluje herec a dochází k popisu paradoxu, ve kterém se vítězství stává nepřítelem. The Smashing Machine je podle něj také „příběh lásky, Markova láska k tomu, co dělal, a jeho boj to dokázat, procházející extrémními výzvami. Mark užíval drogy a dvakrát předávkoval, má štěstí, že je naživu.“

Na osobní úrovni Johnson mluví o dlouho pěstovaném přání: „V hlavě byla hláska, která mi říkala, že možná bych mohl udělat víc. Po letech, kdy tě Hollywood tlačí jedním směrem - směrem k pokladnám kin - jsem chtěl sáhnout po věcech, které jsem zažil, jít hlouběji a najít sílu ve zranitelnosti.“ Odvahu k tomuto kroku mu podle něj dodali také společníci na cestě. „Emily mi opakovala, že je místo, kam dát všechny těžkosti, které jsem zažil jako chlapec: herectví. A řekla mi: ‚udělejme to spolu, já jsem tu.‘ Zatímco Benny mě tlačil na druhou stranu.“

Johnson rovněž rozpoznává spojitosti mezi Kerrovým příběhem a vlastním. „Pocházím z rodiny profesionálních wrestlerů, ale nemohu popsat svého otce jako inspirativní postavu. Byl bezdomovcem ve třinácti letech a musel projevit tvrdost, která omezovala jeho schopnost milovat.“ V Kerrovi herec vidí „žijící rozpor: on je nejdominantnější a zároveň nejlaskavější, nejněžnější a nejempatizovanější člověk, kterého znám“.

Zranitelnost mužů podle Emily Blunt

„Jsem ráda, že v tom příběhu je žena,“ říká Emily Blunt, protože mimo ring a v domácím prostředí „se dá pochopit, co znamená žít s bojovníkem, být s bojovníkem a dýchat ten všezahrnující svět, který z toho vzniká“. Herečka zdůrazňuje štědrost ženy, která sdílí „všechny stránky vztahu: lítosti, erupce, přírodu, jež je chvílemi nebezpečná, a zároveň hlubokou lásku a oddanost“. Pro Blunt to není „obvyklý vztah vyobrazovaný pro plátno, ale celé spektrum toho, čím vztah opravdu je, kde se lidé mohou změnit během jedné hodiny“.

Kontext umocňuje téma: „éru machismu devadesátých let, nezranitelnost muže, zesílenou v aréně MMA/UFC, ale s příběhem, který se netýká muže se zvednutou pěsti, nýbrž jeho pádu.“ Režie Safdieho je podle Blunt klíčová. „Jeho viscerální a spontánní způsob natáčení tohoto filmu každý den odstraňoval ochrany a dovolil nám být svědky hereckého partnera, který umí zmizet v postavě. Práce s Dwaynem byla jednou z nejúžasnějších věcí, zejména vidět ho zmizet za postavou.“

Pohled Bennyho Safdieho

Benny Safdie vysvětluje, že ho oslovila „rozporuplnost světa bojů, který byl zároveň naplněn vzájemnou láskou. Svět MMA byl velmi soudržná komunita, všichni se znali a měli se rádi. Byla tam blízkost, v ostrém kontrastu s bojem, byla to opravdu krásná věc a já ji chtěl prozkoumat.“ Režisér připomíná, že tehdy „v USA byly smíšené bojové umění v mnoha státech zakázány, zatímco v Japonsku to bylo obrovské a v Brazílii panoval velký entuziasmus kolem tohoto boje“.

Safdie si stanovil pravidlo: „nechci vstupovat do ringu, chci zůstat vně, aby divák měl pocit, že tam skutečně stojí a dívá se z tribun.“ Pro autentičnost přiznává, že „byl posedlý myšlenkou udělat to co nejreálnější, studoval záběry i s vypnutou hlasitostí, aby pochopil pohyby. Požádal jsem koordinátora kaskadérů Grega Rementera, aby mě ‚srazil na zem‘, protože ‚potřeboval vědět, jaké to je‘.“ Stejná úroveň realismu byla vyžadována i pro domácí scény, a proto byla Markova a Dawnina domácnost postavena tak, aby co nejvíc skrývala kamery.

Hudba a kamera

Safdie komentoval také důležitou a rozmanitou roli hudby ve filmu, která sahá od Springsteena po Sinatra: „Hudba je pro mě způsob, jak interpretovat, co cítím, skoro obsesivně. Každá skladba odráží něco, co prožívám. Některé písně jsem dokonce vložil přímo do scénáře, na přesná místa, aby slova dorazila ve správný okamžik a navázala se na emoce, které jsme chtěli předat.“