ZLIN DESIGN WEEK: Jak Q Designers navrhli záchrannou síť pro pečující v Česku

Ahoj Eliško! Můžeš nám přiblížit, co přesně Q Designers dělají a jak jste se dostali k tématu podpory pečujících?

Ahoj! V Q Designers se věnujeme inovacím s pozitivním dopadem. Vymýšlíme a inovujeme služby, produkty, programy, business modely tak, aby líp fungovaly pro lidi, business i okolní svět. Prostě aby problémy řešily a ne je vytvářely. 
Loni na jaře nás oslovila Diakonie ČCE, jestli bychom se právě naší inovační metodikou podívali na téma, které řeší – jak pomoci lidem, kteří pečují o své blízké. Vždycky, než se do nějaké spolupráce pustíme, se musíme všichni shodnout, že do projektu půjdeme. První pravidlo je, že splňuje to, co je pro nás hlavní – má pozitivní dopad na svět. Druhé, že je to téma, kterému chceme věnovat několik měsíců života. Tady jsme neváhali ani vteřinu. K lidem, kteří doma pečují o své blízké, cítíme určitě společenský dluh. A to jsme na začátku ani nevěděli, jak velký je. 

Projekt pro pečující vznikl ve spolupráci s Diakonií ČCE. Jak tato spolupráce probíhala a co bylo jejím cílem?

Spolupráce s Diakonií byla úžasná. Vážně. Ohromně si cením odvahy a zápalu pro věc, se kterou se do spolupráce s námi pustili. Víš, pustit se do tématu takto od podlahy a ještě inovativně, to je pro organizaci v oblasti sociálních služeb opravdu revoluční. Cílem bylo vytvořit celostátní program, který pomůže neformálně pečujícím – těm, kdo se starají o nemocného partnera, rodiče, dítě s handicapem.

Stejně jako na všech našich projektech spolupráce vypadá tak, že naše týmy vlastně srostou a vytvoří jeden tým, který řeší problém. V tomto případě šlo o problém fakt velký – v Česku jsou skoro 2 miliony lidí, kteří pečují o svého blízkého, a věř tomu nebo ne, většinou jsou na to sami. Diakonie jako jeden z největších poskytovatelů sociálních služeb hledá způsob, jak jim co nejvíc pomoct. A tak jsme začali jako u všech našich projektů – výzkumem. Pak následovala ideační fáze, testování konceptů, prototypování až do fáze MVP. 

V rámci projektu jste provedli řadu rozhovorů s pečujícími. Co vás na jejich příbězích nejvíce zasáhlo nebo překvapilo?

Nejvíc mě překvapilo, jak malou podporu a pomoc od státu člověk má, když se stane pečujícím a chce o blízkého pečovat doma. Stát tě vlastně motivuje, abys dal svého blízkého do nějakého zařízení víc, než aby ses o něj staral doma. Z pohledu přístupu státu mi přišlo, jako bych poslouchala příběhy z 50. let 20. století a ne z dneška.

Jaké konkrétní výstupy nebo nástroje z projektu vzešly a jak mohou pečujícím pomoci v jejich každodenním životě?

Na základně toho jsme program postavili na třech hlavních pilířích:  

 
I. Záchranná síť pro pečující – Oporadiakonie.cz – personalizovaný průvodce, který vám na míru poradí v konkrétní situaci a místě, osobní profil, ať nemusíte pořád dokola opakovat svou situaci, bezplatná telefonní help-linka a největší databáze služeb pro pečující v Česku. Web běží v pilotním provozu, ale už teď pomáhá lidem. 

II. Tři návštěvy doma zdarma – takový onboarding do péče u tebe doma od odborníka. Když začínáš pečovat, přijde pracovník Diakonie a přímo u tebe doma ti pomůže se zorientovat, zaškolí tě. Ten se teď pilotuje v několika střediscích a bude se postupně rozšiřovat do dalších.

III. Zapojení komunity a dobrovolníků – kteří můžou pomoci jak pečujícím, tak sociálním pracovníkům v neodborné práci. Tento se taky pilotuje a postupně rozšiřuje. 

Na ZLIN DESING WEEKu tento projekt představujete. Jaké reakce očekáváte od návštěvníků, zejména z řad mladých lidí?

Uvědomuji si, že jde o těžké téma, které není cool ani sexy. Zároveň vnímám, že mladí lidé jsou velmi vnímaví k tomu, zda je design smysluplný, k sociálním nerovnostem a otázkám spravedlnosti. A ta péče je podle mě fakt nespravedlivá. Očekávám to, co jsem si všimla u lidí obecně, když jsem o tématu mluvila. Když jste si vy nebo vaši blízcí tou situací prošli – o někoho pečovat – jste v tom strašně emočně angažovaní a hrozně vítáte všechnu pomoc. Pokud ne, je vám to vzdálenější. Chápu to, nejde si to představit. 

Design často vnímáme jako něco vizuálního. Jak se podle tebe liší design služeb od tradičního produktového designu?

Podle mě řeší to stejné – jak přinést uživateli kvalitní produkt nebo službu, která mu pomůže s jeho problémem, udělá jeho život lepší, krásnější, vyřeší to elegantně. Stejně jako to může být šikovná věc, může to být šikovná služba. Obě disciplíny leží na poznání uživatele, jeho potřebách, chování, na dialogu s ním a kontextu, kde se nachází.

Jakou roli hraje empatie a porozumění v designovém procesu, zejména při práci na sociálních projektech?

V sociálních službách se k tomu přidává to, že je to opravdu citlivá oblast. Vlastně vždycky je to o emocích, ale tady když jsme mluvili s pečujícími, tak představ si, že jich se na to, jak tu situaci vnímají, třeba nikdo nikdy nezeptal, a to pečují roky. Část našeho výzkumu měla i terapeutickou sílu. Řada rozhovorů trvala déle, než měla, protože jsme cítili, že ti lidé potřebují o své situaci mluvit. Už to, že je někdo vyslechne, pomáhá. Naopak bylo hrozně odměňující, když jsme už s nimi stavěli produkty a slyšeli jsme věty jako „Kdy už to spustíte?” a „Proč to proboha nebylo dřív.” A pak to „Děkuju, že se o nás zajímáte.”

Myslíš si, že design může být nástrojem pro řešení společenských problémů? Máš nějaký příklad, kdy se to podařilo?

Příklad velkého projektu, který řeší společenský problém, je třeba Serving Families First. Podařil se v Peru, kde zadáním bylo „Jak pomoci střední třídě v Peru žít lépe, vychovávat děti a přitom vybudovat zdravě rostoucí byznys”. Objednal si ho velký koncern u designérské firmy IDEO. Human-centered design – poznání potřeb lidí a jejich zapojení – tu použili jako nástroj hluboké transformace celé organizace a jejího ekosystému. Pro společnost vytvořili cenově dostupné školy, rodinné kliniky, digitální finanční služby. Transformací prošla i firma – vytvořili inovační hub, nastavili nové způsoby práce.

Co bys poradila mladým designérům a designérkám, kteří chtějí svým designem přispět k pozitivní změně ve společnosti?

Jste hrozně potřeba a jsem si jistá, že v budoucnu budete ještě víc. Není malých projektů – pouštějte se designérským myšlením do věcí kolem sebe. Naslouchejte, buďte zvídaví a když uvidíte něco, co jde změnit k lepšímu, udělejte to. Třeba nedávno naše bývalá kolegyně přistoupila designérsky k redesignu chodeb v základní škole. Skvělý to bylo. Prostě se ptala jejich uživatelů, co tam chtějí mít, jak mají pro ně fungovat, testovala a tvořila je s nimi. 

A na závěr: co tě v poslední době inspirovalo – kniha, film, místo, člověk? Co pro tebe osobně znamená design? Je to pro tebe spíše nástroj pro změnu, nebo způsob sebevyjádření?

Předminulý týden jsem viděla představení Absolutno v Dejvickém divadle a úplně mě dostalo. Začala jsem hned znovu číst Čapkovu Továrnu na absolutno, kterou se představení inspirovalo, a nestačím žasnout nad tím, jak aktuální to je. Přesně popisuje, jak by svět reagoval v takové mezní situaci. Dost mi to připomnělo film Don’t look up – jak jednotlivé skupiny lidí reagují na to, že na svět padá kometa. Obě díla moc doporučuju všem, které zajímá, jak společnost a svět fungují, fungovaly a asi budou fungovat :)