William Kentridge vystavuje v Kunsthalle Praha

William Kentridge, jeden z nejvýznamnějších umělců současnosti, prezentuje svou pozoruhodnou tvorbu od 16. dubna do 7. září v Kunsthalle Praha. Výstava The Battle Between YES and NO propojuje rané animované filmy kreslené uhlem, divadelně pojaté instalace, videa z posledních let i sochařská díla. Zásadním momentem prezentace je Dopis pro Felice (A Letter to Felice, 2026), vytvořený speciálně pro Kunsthalle Praha. William Kentridge zde poprvé věnuje své dílo Franzi Kafkovi a ukotvuje výstavu v jejím pražském kontextu. 

Obsah výstavy The Battle Between YES and NO sám William Kentridge přiblížil těmito slovy: „Inspiroval mě ateliér, protože ateliér je místo nadbytku a přebytku. Je tam příliš mnoho nápadů. To, co člověk dělal včera, to, co chce dělat dneska, co chce dělat příští rok. To všechno má neustále kolem sebe, takže mě zaujal moment toho přebytku impulzů. V expozici je spoustu motivů a obrazů, které migrují mezi jednotlivými díly, třeba papírové plastiky a megafony. Je to tedy takový slovník nebo rodina opakujících se objektů a kreseb, které jsou kolem mě v ateliéru. Takže jedním ze způsobů, jak číst tuto výstavu, je, že je to vlastně jakési rozšíření ateliéru. Ale víc než slova vám řeknou samotná díla.“  

William Kentridge vyrůstal v Johannesburgu během apartheidu, v rodině hluboce oddané myšlenkám sociální spravedlnosti. Tyto zkušenosti zásadně formovaly jeho uměleckou praxi, která odráží sociální a historické napětí Jihoafrické republiky a zároveň se dotýká širších otázek moci, paměti, odpovědnosti a křehkosti naděje. Více než čtyři desetiletí pracuje napříč médii kresby, grafiky, sochy, performance, filmu a opery a rozvíjí osobitý vizuální jazyk založený na imaginaci, mnohoznačnosti a hravosti.

Existenci České republiky William Kentridge poprvé zaznamenal už v raném teenagerovském věku: „V roce 1968 mi bylo 13 let, žil jsem v Jihoafrické republice, ale uvědomoval jsem si, že za jejími hranicemi se děje spousta věcí. Nějak k nám pronikla i jména Jan Palach a Alexander Dubček. Samozřejmě to také byla doba války ve Vietnamu, kulturní revoluce v Číně, ale v zásadě to byly velmi vzrušující časy, kdy se svět otevíral novým věcem, novým možnostem. Mně bylo 13 a litoval jsem, že nejsem o 5 let starší, abych mohl být součástí toho dění, říkal jsem si, že takhle to prošvihnu.“

Během setkání s novináři před zahájením své výstavy v Kunsthalle Praha William Kentridge zavzpomínal také na významné Čechy, kteří jej ovlivnili: „Animované filmy Jiřího Trnky a Jana Švankmajera naprosto proměnily můj pohled na to, co může být animovaný film. Také jsem se seznámil s dílem Franze Kafky a Milana Kundery. Oba mi zásadně otevřeli oči nejenom v tom, jak vnímat svět, ale i v tom, co je možné v umělecké tvorbě. Další postava, kterou bych rozhodně zmínil, která na mě měla vliv, byl Švejk. Myslím si, že když zkombinujete komické absurdno Švejka a tragické absurdno Kafky, tak máte velice dobrý arzenál na to, jak popsat svět kolem sebe. I když na této výstavě nenajdete odkazy na Trnku, Švankmajera nebo Švejka, tak si myslím, že z nich a z jejich díla ta výstava hodně vychází.“ 

„Moji předkové sice nepocházejí přímo z České republiky, řada z nich je z Litvy, a já na podvědomé úrovni cítím velké propojení se střední Evropou. Proto je pro mě tato výstava v Praze tak zvláštní. Nejenom svým rozsahem, ale i tím, že mě přivádí sem, a za to jsem moc vděčný,“ dodal William Kentridge na závěr.