Spalující slunce vysoko na obloze a písek všude, kam oko dohlédne. V novém snímku canneského miláčka Olivera Laxe Sirat je to ale hudba, která omračuje divácké smysly. Do energického dunění techna a hypnotického svíjení těl se opatrně vplétá otec se synem, zoufale pátrající po jeho starší sestře. Už na první pohled mezi dav, který se v tanečních transu nechává unášet na jinou pláň bytí, nepatří. Jejich cesty se ale jedním spontánním rozhodnutím osudově spojí – někde mezi nebem a peklem, kde je lidská duše konfrontována se svou skutečnou podstatou, jak napovídá název filmu, který můžete právě teď zhlédnout v českých kinech.
„Je to jako třetí Duna nebo nultý Šílený Max,“ říká o Siratu francouzsko-španělský režisér a scenárista. „Představuje to jakousi vzpomínku konce, vzpomínku budoucnosti. Čerpá z mýtu a stylizace obou filmů, ale vykládá si to všechno v předapokalyptickém kontextu.“
Psychedelická jízda marockou pouští naprosto odpálila publikum v Cannes, odkud si Laxův snímek odnesl Cenu poroty a francouzská techno legenda Kangding Ray zase Cenu za nejlepší hudbu. Stejně nadšeného přijetí se pak Sirat dočkal během tuzemské premiéry na karlovarském filmovém festivalu i během jeho následných, beznadějně vyprodaných projekcí při festivalových ozvěnách.
„V jednu hodinu v noci dostat takovýhle nářez… Už se těším do postele, ale nevím, jestli usnu,“ smál se jeden z diváků prvního karlovarského promítání. „Bude se nám těžko spát, ale bylo to geniální,“ přidala jiná divačka.
Intenzitu a unikátnost filmového zážitku, který dostane každého napříč filmovým vkusem, potvrzují i zahraniční recenze. „Jen málokterý snímek ve vás dokáže vyvolat tendence k úprku, a přitom vás přikovat k sedadlu,“ píše třeba magazín Variety. „Tato strhující režisérská sebejistota – vzhledem k elegantním nejednoznačnostem filmu – je vlastností, kterou je třeba obdivovat. I když vám poutá ruce, přivazuje vás k sedadlu a nutí vás se dívat, možná i proti vaší vůli.“
Oliver Laxe spoléhá na minimum dialogů a zcela obnažující pohledy a ticho. V pseudobiblickém světle koupe představitele hlavní role, hereckého veterána Sergiho Lópeze, i zbytek převážně neprofesionálního hereckého ansámblu. Drsnost obrazu zase přidává 16 mm filmový formát a zrno. Svou formou a atmosférou tak Sirat dokáže přilákat fanoušky žánru, ale bude slavit velký úspěch i u cinefilů.
„Natáčeli jsme v Maroku během nejhoršího ročního období, od května do července, během písečných bouří a intenzivního horka. Měli jsme rozbité objektivy a bylo nutné dělat přetáčky, což si vybralo svou daň na celém štábu. I já osobně jsem se během natáčení trápil, cítil jsem se od toho všeho odpojený. Myslím ale, že se ty problémy nakonec promítly do emoční intezity toho filmu,“ dodává Laxe.
