Zcela nový zážitek
Na loňském canneském festivalu v sekci Cannes Classics odpremiérovala robustní reimaginace Caligula - The Ultimate Cut. Za restaurovaným a kompletně přestříhaným filmem však nestál režisér původní verze Tinto Brass, nýbrž historik Thomas Negoven. Ten se prokousal 96 hodinami veškerého natočeného materiálu. Jeho převyprávění tak využívá nevyužitých záběrů a neobsahuje ani jedno okénko z původního filmu. Tvůrci zároveň využili několik technologických postupů, včetně umělé inteligence, aby zahladili dekorativní nedokonalosti. Díky vizuálním efektům opravili některé “papundeklové” kulisy a opulentní výjevy zcela vycizelovali.
Kauzalita na úkor erotiky
Kompletně překopaná je pochopitelně narativní struktura. Nejen, že je snímek dlouhý 178 místo, namísto původních 156, ale vypráví více chronologicky a uceleně. Snaží se o klasické hollywoodské vyprávění založené na kauzalitách. Navrací postavám hloubku, která se v původní verzi ztratila pod nánosem exploatačních a pornografických segmentů. Chce se více přiblížit původnímu scénáři Gore Vidala. Svou produkční historií i významem pro dějiny kinematografie proslulý Caligula představuje excesivní artefakt, The Ultimate Cut vyzdvihuje to, co se během původního procesu ztratilo a zavrhlo. Zároveň však ctí původní krvavou a explicitní poetiku, aby krutý císař neztratil nic na své zvrácené půvabnosti.
Podmanivost kulis
Díky novému sestřihu jsou herecké výkony mnohem nuancovanější. Především démonický představitel titulní role Malcolm McDowell se dočkává několika vrstev navíc, stejně jako Helen Mirren, která se převtělila do Caesonie. Hlavními lákadly však stále zůstávají estetika a rozmáchlá výprava tehdy nejnákladnějšího nezávislého filmu. Kulisy a kostýmy Danila Donatiho zachycují rozháraný život římské smetánky a všemocnost uzurpátorského císaře. Okázalé velikášství kondenzované do kompaktnějšího tvaru představuje podnětné možnosti, jak můžeme přistupovat k novým sestřihům klasických filmů. A na plátně rozmáchlá a takřka operní freska vynikne nejlépe.
